A  do pekla,“ ulevil si tiše Archer Stonewell, vévoda z  Westmeadu, a  chvíli zíral do setmělého prostoru své prázdné účtárny. Osamělá svíčka na stole v tu chvíli dohořela, jako by s ním chtěla soucítit. Bylo po půlnoci a nikdo nemohl vidět, jak dospělého muže znejistěl krátký vzkaz sotva dvacetileté dívky. Tvé staromládenecké dny jsou pomalu sečteny, drahý bratře, psala Constance tak zdobným rukopisem, až přetékal z papíru. Ples uspořádáme na konci července a bude to senzace. Všechny dámy, které se na Westhaven dostaví, zatouží stát se novou vévodkyní.

Užij si tedy svůj poslední měsíc života pochmurného starého mládence, protože jsem rozhodnutá Tě ještě letos na podzim oženit. (A přestaň se mračit, Archere – úplně vidím, jak ses zatvářil!) Déšť bušil do dělených tabulek jeho drahých oken a  vhodně doplňoval děs, co Archerovi stáhl žaludek. Obyčejně si pobyt v prázdné účtárně uměl užít – kochal se třeba pohledem na police plné složek, dokládajících postup investic jeho rostoucího obchodního impéria, nebo na mapy, jež dělily zemi na tržní oblasti více nebo méně vhodné pro vytěžení. Tenhle dům byl takový jeho chrám zasvěcený bohům pořádku a téměř nic jiného ho nedokázalo podobně uklidnit.