Když se to neznámé zvíře přiblížilo ke břehu, Saidh vydechla úlevou – protože z vody se vynořila ta nekrásnější mužská hruď, jakou kdy viděla. Nebyla pokrytá srstí, šlo o vlasy, což pochopila, když muž zvedl ruce a smetl si dlouhé prameny z tváře. Aby se mu nelepily k tělu, ještě se zaklonil a nechal je spadnout do vody. Když se narovnal, lesklé vlasy mu splývaly jen po zádech. Pán z MacDonnellu. Jak se přibližoval, Saidh si ho dál bedlivě prohlížela; voda mu klesla k pupíku a pak ještě níž a níž… „To tam budete pořád takhle sedět a sledovat mě?“

Saidh zamrkala a pokusila se soustředit jenom na jeho obličej. Muž se zastavil, pobaveně ji pozoroval a dal si ruce v bok, i když mu zčásti zmizely pod hladinou. Saidh se mírně ošila a zkusila elegantně trhnout ramenem. „Mám sedm bratrů, tohle už jsem viděla mockrát.“ Byla to pravda, přesvědčovala v duchu sama sebe, jenže o to, co se skrývá pod vodou, se v případě bratrů nikdy moc nezajímala. A nikdy ji nepřipravil o dech jediný pohled na mužský hrudník jako v tomhle případě.