Opatrně bloudila pohledem po místnosti. Sjela očima dolů, kde jí bosá chodidla vykukovala zpod noční košile, a potom zase rychle vzhlédla. Obrysy obrovské jídelny s opuštěnými stoly a židlemi působily v namodralém světle strašidelně. Světlými sály tiše táhnou rozechvělé stíny. Napětí, které ji svazovalo, pomalu vystřídala zvědavost a ona se začala procházet po jídelně. Nikdo jiný tu nebyl. Náhle ji přepadl pocit, že je na světě úplně sama. Zachvátilo ji zoufalství a do duše se jí zakousl strach, že už ji odsud nikdy nikdo nedostane. Chřadnoucí loubí se křečovitě drží zdí, a všechny cesty k světu zasypal sníh. Vyšla z jídelny a zamířila po schodech nahoru.

Stoupala výš a výš, až se nakonec ocitla uprostřed ložnice. Očima opět propátrávala každičký kout, ale ani tady nikdo nebyl. Strachy se jí sevřelo hrdlo. A podél bílých zdí dál bloudí stesk, tápaje svýma zoufalýma rukama. Sama. Sama, znělo jí v hlavě. Znepokojeně se rozhlédla a najednou si všimla, že jedna ze sterilně bílých přikrývek je nepatrně vyboulená. V té posteli někdo spal. Oddechla si, že není na světě úplně sama. Pomalu se plížila ložnicí. Když došla k posteli, ze rtů jí tiše splynulo jméno onoho dítěte. Zdálo se, že tvrdě spí. Vyslovila jeho jméno podruhé, potřetí, ale buclatý obličej se ani nepohnul. Nahnula se nad postel a pohlédla do vyhaslých, němých očí.