Její čaj vychladl. Přemítá, kolik šálků už za ta léta přišlo nazmar, když si je uvařila a pak na ně zapomněla, protože ťukala do kláves notebooku nebo seděla ponořená v myšlenkách a snažila se vyřešit nějaký zádrhel v ději, zatímco čaj v šálku pozvolna stydl. Dnes nepíše ani nesedí. Stojí v nejmenším pokoji, z něhož si po odstěhování holek udělala pracovnu, a chystá se sbalit obsah svého sekretáře, což je úkol, který si nechala až nakonec. Ten sekretář objevila v charitativním obchodě před více než dvaceti lety. Jeho zásuvky a přihrádky skrývají hromadu vzpomínek. Zase se balí, stěhuje a doufá – ne, je si tím jistá –, že tentokrát je to naposledy.

Zítra opustí domov, který milovala ze všech míst, kde kdy žila, nejvíc a dnes je ztracená v minulosti a její čaj chladne. Odloží hrneček zpátky na parapet a dá se do práce. Z malé přihrádky v horní části sekretáře vytáhne zápisník v tmavě zelených deskách s květinovým vzorem. Přejede prstem po věnování na předsádce, jehož inkoust už časem vybledl. Byli tehdy děti. Dvě děti, co si hrály na lásku. V kapse na vnitřní straně zadních desek se nachází dopisy psané různými rukopisy. Všechny nesmírně vzácné, všechny pečlivě poskládané a dlouhé roky uchovávané. Opatrně je rozkládá a znovu si je čte. Ta slova v ní vyvolávají dávno zapomenuté emoce a oči se jí plní slzami.