Jane, ať se ke mně dostaví moje dcera Eleonora!“ Kníže Ferdinand August z Lobkovic se probral ze zamyšlení, zvedl zamračený obličej ke svému hofmistrovi Janu Melichiorovi a přidal výmluvné gesto rukou, jímž dal najevo, že záležitost spěchá a navíc bude i velmi nepříjemná. Znal svoji dceru, dobře věděl, jak je svéhlavá a dokáže být vzpurná, jenže tentokrát si opravdu všechno promyslel a rozhodl se ze svého rozhodnutí neustoupit. „Přál sis se mnou mluvit, otče?“ ozvala se ode dveří Ferdinandova nejstarší dcera z druhého manželství, udělala ještě pár kroků a zůstala stát. „Posaď se, dcero,“ vybídl ji otec.

„Náš rozhovor bude důležitý a chci, abys mi bedlivě naslouchala a v klidu si všechno promyslela,“ snažil se o smířlivý tón, protože si hned všiml, že Eleonora zbystřila, ale poslušně se posadila. Ferdinand se na dceru pozorně zahleděl, dlouze si ji prohlížel, protože jemu samému nepřipadala nijak krásná ani půvabná, ale měl na paměti slova svého hofmistra a přítele Jana, který mu tvrdil, že Eleonora má v sobě něco živočišného, co muže přitahuje, co v sobě často nemají ani ty nejkrásnější šlechtické dcery. On jako otec nic takového nepozoroval, ale svému příteli neměl důvod nevěřit.