Pouštní slunce statečně polykalo mlhu, která toho rána zahalila Údolí králů, a teplý vánek vířil zrnka zlatého písku. Nad hroby a ruinami kroužili dva orli. Měli pootevřené zobáky, jako by křičeli, ale dav lidí hluboko pod nimi je neslyšel. Francine Tremblayová zavedla svého osla na okraj karavany a zamířila na malou vyvýšeninu táhnoucí se podél skály. Odsud měla krásný výhled na zástup novinářů a zvědavců, který se jako had klikatil od břehů Nilu až k hrobce KV62, místu posledního odpočinku krále Tutanchamona a největší senzaci v dějinách egyptologie.

Kolem ní proudili muži a ženy, někteří na koních, oslech a mulách, jiní raději zvolili drožku, a mezi nimi se proplétali domorodci s nosítky. Francine je zamyšleně pozorovala a napadlo ji, co by si o tomto průvodu asi pomyslel dětský král. Před třemi tisíci lety by mu nejspíš nepřišlo zvláštní, že se lidé vydají na tak dlouhou pouť, jen aby na vlastní oči viděli jeho slávu. V tvářích mužů a žen, kteří denně mířili k jeho hrobu, se však nezračila posvátná úcta, ale hladová touha po senzaci.