Malého prince Václava vzbudil rachot hromů. Hrad Bezděz se otřásal v základech. „Maminko…?“ Princ vyklouzl zpod kožešiny, překročil chůvu Elišku spící na podlaze u postele a vyšel na chodbu. Obklopil ho chlad a tma, v uších mu znělo dunění hromů a zvuk lijáku bičujícího kamennou stěnu. Přesto šel dál. Zsinalé světlo blesku náhle rozsvítilo malé klenuté okno. Krčila se v něm kočka, vyzáblá tak, že se jí žebra dřela o kůži. Jak uslyšela kroky, nahrbila se, zasyčela, jen jen po chlapci skočit.

Blesk zhasl, kočku pohltila tma. „Maminko!“ vykřikl Václav a klopýtavě se rozběhl chodbou, hnaný hrůzou z neviditelného zvířete. Nohy mu klouzaly, v rachotu hromů slyšel hučení vody… Myslel, že ho kočka dohoní, prokousne mu hrdlo, potom ho pohltí bouře a ledovým vodopádem smete jeho mrtvé tělo ze světa. A už se kamsi řítil… Viděl světla rozhozená ve tmě, slyšel nářek a vzlykání. Probral se až na loži, v teplé náruči chůvy Elišky. „Princi? Kam jsi to utekl? Proč?“ ptala se, skoro stejně vyděšená jako on. „Za ma… maminkou. Kde je?“ vzlykal a drkotal zuby. „Chci… chci ji!“ „Hm… odjela,“ zajíkla se Eliška. „Víš, musela odjet narychlo, teď v noci, ale brzy se vrátí.“ „Chci ji hned!“