Zastavila jsem se a na pár vteřin si vydechla. Věděla jsem, že pokud budu odpočívat moc dlouho, roztřesou se mi svaly a nedokážu to. Zhluboka jsem se nadechla, s výdechem zabrala a postrčila jsem velkou těžkou matraci o další dva schody nahoru. Zbývalo jen se nějakým způsobem vytočit na úzkém odpočívadle v mezipatře a pak posledních deset schodů. Musím to zvládnout. Máma sice říkala, ať mi s tím pomůže Robbie, můj nevlastní bratr, ale to bych radši vypustila duši, než si říct o pomoc takovému povaleči. Stejně by se to obrátilo proti mně, protože otčím by mi vyčetl, že chudáček Robík nemohl studovat a kvůli mně propadl u zkoušky. Zase.

Přelezla jsem matraci, jinak to nešlo, zespoda bych ji nevystrkala. Celou dobu jsem se modlila, aby ten pitomý krám nesklouzl dolů, ale naštěstí vydržel. Teď mě čekalo to nejnáročnější, musela jsem zatnout prsty do látky a zabrat. Matrace se s trochou štěstí uvolní, prosmekne se zatáčkou a srovná se. Bolest mi prozradila, že jsem přišla o kus nehtu. Už jen deset schodů. Matrace skutečně povolila, a to bylo hlavní. Z posledních sil jsem vylezla až nahoru, vytáhla ji na připravenou postel a padla na ni. Těžce jsem oddechovala a do očí se mi draly slzy.