Vzbudili jste mě!“ vykřikl nevrle František Ferdinand d’Este, mladý arcivévoda, na nečekanou návštěvu. Dva mladíci se ale nedali odbýt. Jeden hned odstrčil Františkova komořího a oba se hrnuli do dveří ložnice, odkud se ozývalo ochraptělé hudrování. „Zvoníte jako splašení, nečekal jsem vás,“ zívl František a zvolna se soukal zpod přikrývky. Nechtělo se mu vstávat z pohodlného teplého lože pro dva, i když dnes v noci v něm ležel sám. „Přejete si přinést snídani, pane arcivévodo?“ ptal se jako vždy po probuzení svého velitele komorník Johan, i když byl zvyklý, že se mladý muž probouzí v různou hodinu během dne.

Zachoval chladnou tvář, nijak nedal najevo, že se mu nečekaná návštěva nelíbí. Byl na všechny události v životě svého pána připravený, nikdy nereptal, protože dobře věděl, že tak dobrou službu by nikde jinde nenašel. „Jako vždy, Johane,“ zavrčel František. „Usaď hosty v salonu, a nabídni jim pohoštění, pokud budou chtít.“ Natáhl ruku pro župan, který mu sluha připravil, a než si stačil přitáhnout pásek, Johan se tiše vytratil. „Rádi se s tebou dobře najíme,“ nadšeně souhlasil jeden z mladíků a hned se posadil ke stolu, kde bylo během chvilky prostřeno pro tři.