Vidělas ji?“ zachroptěl z postele slabým hlasem vévoda Antonio de Verdi. Jeho hospodyně, přísná a upjatá signora Fattorini, přikývla a spokojeně semkla rty. „Udělala jsem, co jste mi nařídil. Vyčkávala jsem v komnatě pro hosty a sledovala ji škvírou ve dveřích. Něco vám hodila do vývaru, Vaše Excelence.“ „Zbav se ho. A vyřiď Brunovi a Alessandrovi, ať mi ji přivedou.“ Odmlčel se, opřel se o polštáře, a když ve svých vyschlých ústech konečně našel dost slin, pokračoval: „A drž jazyk za zuby…Nic z toho nesmí opustit tyto zdi. Jde prostě jen o běžnou žaludeční nevolnost, je ti to jasné?“

Z jejích očí a z jejího úslužného pukrlete poznal, že mu rozuměla naprosto přesně. Nechtěl, aby se u dvora vědělo, že nemá svou ženu pod kontrolou. „Vaše Excelence, ve dvě hodiny má za paní Valentinou přijít rukavičkářka. Co jí mám říct?“ „Pošli ji pryč. Moje žena už žádné rukavice potřebovat nebude.“ Na zamřížovaném okně se zaleskly paprsky poledního slunce. Giulia s talířem v ruce se zarazila a sledovala pavouka, který se pomalu spouštěl po svém stříbřitém vlákně, aby unikl náhlému světlu. Kdyby třeba jen jedinou nožkou zabloudil do sklepní místnosti, maminka by ho zabila.