Chrr, kršt! Tmou se najednou prodere jakési chroupání. Anka se zasměje a odšoupne stranou uvolněné prkno za nočním stolkem. Ve zdi se objeví otvor. A v něm trychtýř. Chroupání je teď slyšet zřetelněji. Chrr! Kršt! Křus! Rup! Mňam! „Copak tam pořádáte nějakou tajnou párty?“ zeptá se Anka do mluvicího otvoru. Chroustání ustane. Ozve se odfrknutí a hned po něm následuje důvěrně známý hlas. „Nazdar Anko, to jsi ty? Tady Henry! Neříkej, že jsi ještě vzhůru!“ „Vždyť ty taky,“ na to Anka a zase se zavrtá pod deku.

Tak si může pohodlně ležet v posteli i povídat s Henrym přes ponytelefon. Namouduši, čestné poníkovské! Na druhé straně je opravdu poník. Bezvadný poník! Je to Ančin spojenecký poník Henry. Má černou srst a stříbrnou hřívu. Na čele má bílou hvězdu. A má ty nejroztomilejší oči na světě. Henry je čokoládový palomino. A Anka je zaříkávačka poníků. Má dar mluvit s poníky i koňmi – a se všemi ostatními zvířaty, která mají čtyři kopýtka. „Ty zas nemůžeš usnout?“ ptá se Henry. „Už to tak vypadá,“ vzdychne Anka a ohlédne se po kamarádkách, se kterými se dělí o tyrkysový pokoj ve věži zámeckého internátu Údolí poníků. Všechny jsou dávno v limbu.