Nevelká jola se nepozorovaně kradla k Tygrovi. Panovala klidná noc. Měsíc v novu byl patrný jen jako prázdná černá plocha na nebi plném hvězd. Po hladině oceánu neúprosně ubíhaly mocné vlny. Ralph Courtney se krčil na zádi člunu a hleděl dopředu na siluetu brigantiny plující pod košovými plachtami po stříbřité hladině. Nadešla chvíle, na kterou čekal skoro půlku života, a chtěl si vychutnat každou vteřinu z ní. Tiskl palec na jeden z hrotů vrhací kotvice, kterou držel v rukou, a ucítil, jak se o ostrý kov řízl, až mu vytryskla krev.

Ale i tuhle bolest si užíval. Otřel si poraněný palec o tvář, na níž mu zůstala temná krvavá šmouha. Muž usazený na lavici před ním zabíral veslem a usmál se. „Brzo bude tý krve víc,“ utrousil. V člunu se ozval tichý smích. Jeho posádka pocházela ze všech možných koutů světa – z Východní Indie, z Číny, byli v ní také Američané a Francouzi. Za denního světla se na nich dalo pozorovat drsné bratrství, v noci z nich byly vidět jen blýskající se oči. „Ticho!“ sykl Ralph. Už se dostali k brigantině docela blízko a její kapitán jistě postavil hlídky. Také posádka člunu vycítila možné nebezpečí.