Na počátku konce byla kočka. Černá jako hlubiny moře – i když spíš než kočku připomínala díru ve světě ve tvaru kočky – dorazila na hrad Clisson právě v okamžiku, kdy slunce zalilo nádvoří jitřními odstíny růžové a zlaté. Jeanne s úsměvem pozorovala z horního okna, jak se vyděšené služebné toho tvora snaží odehnat, křičí a uhýbají, kdykoli se k nim otočil. Černé kočky byly špatné znamení. Byly to společnice čarodějnic. Symboly temnoty. Poslové samotného ďábla. Služky se křižovaly, ječely a mávaly hadry a holemi. Dokonce se k nim přidala i vážná Sandrine, obvykle nejklidnější z Jeanniných služebných, i když zůstala stát opodál a ani se nepohnula, aby pomohla.

Jeanne obrátila oči v sloup, odvrátila se od okna a vydala se dolů, aby se s tím nepříjemným stvořením vypořádala sama. Nevěřila na zlá znamení, čarodějnické pomocníky ani na to, že by se ďábel tolik zajímal o lidské záležitosti, že by posílal své služebníky v podobě zvířat, aby je trápili. Ale věřila na blechy. Kočky neměly na jejím hradě místo, a tak seběhla dolů po schodech. Jenže když obešla poslední roh a vstoupila na nádvoří, na kočce přestalo záležet. Protože u brány mezi strážemi stál zpocený, páchnoucí mladý voják. Přerývaně dýchal a držel dopis s královskou pečetí.