Dámy a pánové, vítejte v Dublinu. Místní čas je 8:45. Zůstaňte prosím na svých sedadlech, dokud kapitán nevypne nápis ,Připoutejte se‘.“ Cordelie si protřela oči zamlžené po bezesném letu a mžourala oválným okénkem ven na přistávací plochu, po níž se letadlo plazilo k bráně. Oblohu nad ním zakrývala chmýřovitá šedá oblaka slibující, že se mohou každou chvilku protrhnout a propustit radostné paprsky červnového slunce. V této chvíli však bylo počasí stejně pochmurné a neurčité jako její pocity. Když na Kennedyho letišti nastupovala do letadla, byla celá rozechvělá vzrušením, ale teď když přistála v Irsku, žaludek se jí svíral pochybami. Nebyl to úlet? Ten její nápad opustit svůj domov, přátele a všechno, co v New Yorku důvěrně znala, a vydat se na celé léto na jakýsi ostrůvek na konci světa?

Přitom před několika týdny, kdy se k tomu rozhodla, jí to připadalo jako úžasná příležitost. „Potřebuješ přestávku,“ prohlásila její nejlepší kamarádka Liz, zatímco Cordelie usazená na pohovce procházela fotografie, které ten den udělala ve West Village. „Jsem v pohodě,“ odporovala Cordelie, přestože nenašla jediný snímek, co by se jí zamlouval; jako by zapomněla úplné základy – pravidlo tří, negativní prostor, všechno, co dělá fotografii zajímavou. „Cord, jestli se nepřestaneš mračit, už se tohodle kukuče nezbavíš. Vyprav se na nějaký ostrov,“ radila Liz. „Vypadni z New Yorku. Válet se na pláži, popíjet ovocné koktejly, to by ti pomohlo.