Frances počkala, až za ní dveře pekárny pomalu zaklapnou, potom se o ně opřela a chvíli vdechovala příjemné, známé vůně. Tolik jí připomínaly odpoledne z dětství, kdy se učila péct s maminkou: syté máslové sušenky a nebesky vonící chleba, zvlášť když byl právě vytažený z trouby. Tohle je přece vůně domova, nebo aspoň domova, o jakém Frances snila, protože ho kdysi dávno opravdu poznala. Opřená o dveře se po chvilce začala uvolňovat. Tady je v bezpečí. Zamkla za sebou a svižně procházela mezi pultem a řadou polic za ním, které do rána zaplní čerstvý chleba a všemožné pečivo připravené k prodeji, až došla k zadním dveřím.

Denní ruch prodejny a hovor zákazníků nebylo nic pro ni. Zadními dveřmi však vcházela do své svatyně – skutečného srdce pekárny. Prošla dveřmi a svlékla si kabát. Pověsila ho na věšák a vzala si zástěru, kterou tam předchozí den odložila. V místnosti byla tma a naprosté ticho, tedy až na bzučení lednic. V šeru rozeznávala jenom kovový pracovní pult, jenž se táhl téměř přes celou šířku pekárny, a obří mixery, ozářené měsíčním světlem ze zadního okna. I potmě však mohla projít místností jako ve světle reflektorů, tak dobře už to místo znala. Teprve když byla přichystaná na noční směnu, nahmátla vypínač a nad hlavou jí zablikaly zářivky.