Slečna Atalanta Ashfordová seděla u stolku v čajovně pařížského hotelu Grand Metropolitan a s úsměvem pozorovala bezvadně oděného číšníka, který z vozíku na její stůl servíroval stříbrné podnosy plné sladkostí. Růžové, žluté a zelené makronky, pralinky zdobené elegantními zlatými ornamenty, máslové sušenky stočené do tenoučkých trubiček a nadýchané madlenky. Tuhle hostinu si skutečně zasloužila. Právě totiž uzavřela poněkud choulostivý případ týkající se korespondence markýze z Merionu.

Když se u jejích dveří objevil šlechticův sekretář, aby ji najal, domnívala se, že půjde o nějaké nerozvážné milostné listy, které markýz v mládí poslal ženě svého srdce – tedy o hmotný důkaz mladické pošetilosti ohrožující jeho blížící se sňatek s německou princeznou. Ukázalo se však, že pravda je úplně jiná. Markýz, vášnivý milovník koní a chovatel vynikajících skokanů, napsal příteli dopis, v němž vyjádřil pochybnosti o jednom ze svých svěřenců. Zvíře bylo podle něj příliš svéhlavé, než aby z něj vyrostl úspěšný parkurový šampion. Toto psaní se bohužel dostalo do rukou bezcitné mladé dámy.