Několik hodin před matčiným zmizením Freja sledovala z okna nad útesem, jak dělníci dole po polích kutálejí bubny s tlustými kabely. Elektrické vedení natáhlo chapadla až do vesnice Ballinn, kde se v posledních týdnech začala objevovat světla, blikající jako tvorové probouzející se ze spánku. „Hellebore House si bez elektřiny dokonale vystačil po celá staletí,“ zavrčel toho rána tatínek. „Není to dům, kdo ji potřebuje, Atticu,“ odpověděla chladně maminka, „jsme to my.“ Elektřina skoro dorazila až k jeho prahu. Ještě den nebo dva a pomocí vypínače by světlo zahnalo stíny. Ale dnes večer, když v komínech zavyla zlověstná meluzína ohlašující blížící se bouři, dělníci odložili nářadí a nahrnuli se do dodávek. Na pastvině po nich zůstaly jen pruhy bláta.

Okno v ložnici zadrnčelo na znamení varování, ale Freja nevěřila fantaskním příběhům, které jí maminka o Hellebore House vyprávěla. Tvrdila totiž, že dům dokáže předvídat budoucí události. Byla to prostě další kerryská bouře, která se přihnala z rozbouřeného oceánu. Moře Freju odjakživa děsilo – a táta se kvůli tomu za ni styděl, protože sám pro vodu žil. Ani by nespočítala, kolikrát ho viděla vyplouvat ze zálivu Kenmare Bay na širý Atlantický oceán, zatímco ona a máma zůstaly na pevnině. Freja si namlouvala, že jí to nevadí. Táta k nim patřil, ale máma byla tím lepidlem, co je drželo pohromadě. Kromě toho byla pro Freju inspirací. Koneckonců to byly právě máminy pohádky, které toužila vyprávět.