Chyť si mě! Chyť si mě!“ Stella, malé hříbátko Alby a Nočního větra, pádila po louce jako vítr. Její malý bráška Rocky se ji snažil chytit, ale vždycky když už ji skoro měl, uskočila za strom. Když ho chtěl oběhnout zleva, utekla mu z pravé strany, a když utíkal doprava, vydala se zase na druhou stranu. Rocky frkal a potřásal hřívou. „Mami! Stella mě zlobí!“ Alba tiše zafrkala. Takhle to šlo už celý den. Mohl za to vítr, který tímto údolím vanul celé tři měsíce, chladný východní vítr, který ohlašoval studenější počasí.

Ze stromů už spadaly poslední červenožluté listy a po loukách tančily stejně tak divoce jako hříbata. Zima klepala na dveře. Alba dosud zažila na svobodě jenom jednu zimu a ta se jí moc líbila. Sice byla dost studená, ale padaly sněhové vločky. Putovala tenkrát s velkým stádem k Velkému oceánu, a když už byly chlad a déšť nebo sníh k nevydržení, postavili se koně co nejtěsněji k sobě a vzájemně se chránili před špatným počasím.