Večeře se chýlila ke konci a já se snažila zakrýt svou nudu. Přiložila jsem si dlaň na ústa a zívla. Babička, sedící opodál, se na mě zamračila a nenápadně zavrtěla hlavou. Byla si dobře vědoma společenských pravidel, která bych měla dodržovat, mně ale sotva záleželo na tom, jestli budu působit nezdvořile. Na návštěvu zavítal náš otčím, vévoda z Norfolku, a my všichni – já i moji tři mladší sourozenci – jsme s ním museli povinně usednout ke společné večeři, během níž nás stejně zcela ignoroval. Po smrti našeho otce, lorda Greystokea, připadlo jeho jmění a nemovitosti mému mladšímu bratru Georgeovi, kterému bylo tehdy pouhých pět let.

Naše matka se ocitla ve finanční tísni, a tak se narychlo provdala za vévodu. Necelé dva roky poté však zemřela při porodu a spolu s ní i děťátko. Krátce nato nás s babičkou z matčiny strany poslali sem do Barnhamcross Hall, starého přestavěného kláštera v Norfolku, kde jsme strávili poslední dva roky. Neoplýval zdaleka takovým okázalým přepychem jako hrad Arundel, kde jsme žili dříve, ani jako hrad Greystoke v Cumberlandu – rodové sídlo našeho otce, kde jsme všichni přišli na svět a jež nyní čekalo, až George dosáhne plnoletosti a ujme se svého dědictví. I bratr už byl znuděný a neklidný, a když jsem na něj pohlédla, nemohla jsem se ubránit úsměvu.