Úzkou pěšinkou podél pole, kde se modral rozkvetlý len, šly dvě děvečky. Nesly koš buchet a dva džbánky s podmáslím na vzdálený lánek, kde se sekalo žito. Starší, hubená udřená ženská, se ohlédla na děvče, co neslo džbány. „Pospěš si, Anka. Podmáslí musí zůstat studený, jinak se mužský neovlažej. To já když byla mladšinka a nesla oběd na pole, uměla jsem se jináč hejbnout.“ Mladší děvečka Anka zahoupala džbány a uchichtla se. „Ty vždycky mudruješ a kážeš, jako bys byla hospodyně. Že se ti chce, Háto.“ „Nepokoušej a poď!“ Mladšinka ještě zvolnila, utrhla modrý kvítek lnu, přejela si jím přes rty a zase se zasmála. „Ty se máš tak čemu řehtat, leda jak seš hloupá,“ řekla mrzutě starší.

„Dělej, vezmem to zkratkou přes březinu.“ Odbočily z pěšiny, přešly nad úvoz a po mezi zamířily k březovému hájku. Za jejich zády se cosi ozvalo. Zvuk sílil a dole v úvozu se zvedl mrak prachu. Anka se ohlédla. „Co to je? Aby tak,“ zarazila se, „hejkadlo. V černým vejvoze prej zas vyváděj.“ „I mlč a nikoho nemenuj. Ve dne nic neudělaj, není to jejich čas, ale líp o nich nemluvit,“ zamumlala Háta; navzdory tomu po chvilce dodala: „A někdy dovedou člověku i posloužit. Támhle ve Studenci v jednom gruntě přišla divná šmatlavá holka v zimě na žebrotu. Paňmámě jí bylo líto a nechala ji ve stavení, prej ať zůstane až do jara…