Nesnášela, když ji pálily oči a slzely tak, že je musela zavřít. Pak už neviděla moře, obzor ani bíle zpěněné hřebeny vln. Anne zaryla prsty u nohou hluboko do jemného písku, vnímala, naslouchala. Stále ještě dokázala cítit, čichat a slyšet lépe než většina ostatních lidí. Když se svět ponořil do tmy, vibroval směsicí vůní, pocitů a zvuků. Se zavřenýma očima vyndala z tašky tmavé brýle a váhavě zvedla víčka. Rozmazané obrysy pomalu získávaly konkrétní tvary.

Před ní se rozkládal Cape Cod, malý poloostrov jižně od Bostonu, se širokými bílými písečnými plážemi a půvabnými dřevěnými domky, z nichž na Anne dýchal pocit bezpečí. Doktor Bradford ji před čtyřmi lety vysvobodil z temnoty a otevřel jí nový svět. Mezitím Anne dokončila studium na Perkinsově škole pro nevidomé. Za sebou měla také sedm očních operací, ta poslední proběhla teprve před několika týdny. Ale co bude dál? Anne měla strach – a byla rozhněvaná, protože byla jiná. Patřila k nejlepším ve škole, učení jí šlo snadno. Ale co to vlastně znamenalo? V uzavřeném ústavu pro nevidomé bylo snadné vynikat, protože konkurence tam byla omezená.