Mít po ruce kalendář a fixy, udělám si k pátku 27. června obrovský černý puntík. Horší den jsem nezažila, ani nepamatuju. Vlastně už od samého rána, kdy jsem se probudila s důvěrně známou bolestí břicha, mizernou náladou a ségřiným otravným kocourem hovícím si drze na mém polštáři, mi bylo jasné, že dnešek nebude stát za nic. Naštvaně jsem tu chlupatou obludu vyhnala z postele, promnula si slepené oči a letmo zkontrolovala mobil. No jistě, pět zmeškaných hovorů.

A messenger přímo zahlcený zprávami, které jsem ani nemusela číst, abych uhodla jejich obsah. Nastavit si tichý režim bylo opravdu to nejlepší, co mě včera před usnutím mohlo napadnout. Eliščina část pokoje zela prázdnotou, což mě kdovíjak nepřekvapilo. Ranní ptáče dál doskáče, kladl nám už bezmála tři roky na srdce Zbyněk, a moje dokonalá sestřička se tím pitomým heslem řídila víc než ochotně. Ani dneska si nezapomněla složit pyžamo, vzorně ustlat postel a posadit na ni svou milovanou hrošici Glorii, kterou jí koupila máma, když jsme končily první třídu.