Opřel jsem se o zrezivělé zábradlí lodi a zalapal po dechu. Loknul jsem si vody z láhve a zadíval se na kilometry černého oceánu, rozpínajícího se všemi směry. Nad ním visel měsíc v úplňku a zdálo se, že celou svou zář opírá o mě. Myslel bych si, že Atlantský oceán je zuřivé místo s vysokými vzdouvajícími se vlnami a silnými bouřemi, ale tehdy večer byla vodní hladina tak klidná, jako bychom pluli po jezeře. Což je jenom dobře, protože loďka, na níž jsme se přes týden plavili, byla rozvrzaný starý krám, který měl své nejlepší časy dávno za sebou. „Jdeme na to,“ zvolala dívka se silným britským přízvukem. „Pauza skončila.“ Chtěl jsem si postěžovat, když vtom jsem instinktivně vycítil, že se na mě řítí útok.

Uskočil jsem doprava a meč zařinčel o kovové zábradlí. Vytasil jsem vlastní a skrčil se k zemi. „Evo, vždyť už cvičíme celé hodiny,“ postěžoval jsem si. „Nemůžeme si chvíli odpočinout?“ Eva kolem mě kroužila ve stínu horní paluby. Hnědé vlasy si stáhla do culíku, tak jako při každém tréninku. Meč držela v pravé ruce, k levému zápěstí měla totiž přišroubovaný frajerský hák. I když by se mohlo zdát, že mou pozornost upoutá smrtící železná protéza, během boje mě nejvíc rozptyloval Evin obličej. Přestože se mě snažila propíchnout, byla to ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy spatřil.