Toho roku přišla do kraje zima brzy a nečekaně, bez varování. Cesty, rozblácené podzimními dešti, přes noc mrazem ztvrdly na kost a pokryla je tenká vrstva prvního sněhu. Z okolních zalesněných kopců se sem plížily chuchvalce popelavé mlhy. Zvedal se vítr a sněhovým vločkám v něm bylo navzdory vší té ponuré neutěšenosti do tance. Dívka zahalená do pláště s kožešinou stála nedaleko malé, otlučené kapličky, k níž se zdálky pomalu blížila řada temných postav. Šly pomalu a se skloněnými hlavami, aby snáze odolaly sílícímu větru.

Dívka si přitáhla kožešinu k tělu a její oči si skupinku pátravě prohlížely. Konečně uviděla hubeného šedého koně, jenž táhl skřípějící vůz s potrhanou plachtou. Ta jediná chránila smutný náklad vozu, levnou odřenou rakev. V její těsné blízkosti šel starý mnich a dva pomocníci, připraveni rakev zachytit, protože ta se chvílemi z vozu nebezpečně vysouvala. Když došli ke kapli, dívka se beze slova k pohřebnímu průvodu přidala, aniž by vzbudila něčí pozornost. Šli ještě dlouho a dívka si pomyslela, že snad ještě nikdy neviděla smutnější výjev. Před očima jí vyvstal obraz pohřbu hraběte z Gudensbergu, jak o něm slyšela jako malá. Vyprávěl jí o tom starý Bertrám.