Ležel bez hnutí v posteli, když vtom mu na tváři přistála kapka. Otočil hlavu a nechal vodu sklouznout po líci k suchým rtům, než ji opatrně zachytil jazykem. Nepřetržitý liják dál útočil na zpuchřelé střešní okno. Po noční obloze se převalovala temná oblaka a on nakrátko zachytil záblesk měsíce. Zavřel oči a představil si, jak běží mezi hvězdami, než spočine nohou na kamenitém povrchu měsíce. Ten se prodral mezerou v mracích a osvítil holou ratejnu. Řekla mu, že má štěstí, když dostal k dispozici velkou místnost v podkroví, obzvlášť když ji má celou pro sebe. On žádné štěstí necítí. V rohu pokoje stojí tři velké krabice se starým oblečením páchnoucím po octu. Slíbila mu, že je odnese do dobročinného obchodu, až bude mít čas, ale neví, kdy to bude.

Těžko se mu věří, že tahle místnost byla někdy ložnicí. Bylo mu řečeno, že když má tolik místa na hraní, mohl by si tady postavit bunkr. Nemohl. Z čeho asi? Copak to nechápe? Svědí ho kůže na nohách, zastrčených pod dekou. Odhodí ji stranou. Je nová a podivně tuhá, nevypraná, jen vybalená z igelitového pytle. Sedne si a podrbe si nohy, než si na krátké kalhoty od pyžama natáhne tepláky. Pod bosými chodidly ucítí podlahu z tvrdého dřeva. Řekla mu, že koupí koberec s motivem zvířat. Copak si myslí, že je mu pořád pět, a ne skoro deset? Stejně zatím žádný koberec nemají. Zato mu věnovala staré pantofle, prý po tátovi, aby nechodil bos, dokud koberec nepřivezou, ale jsou mu moc velké.