Tobě to snad přináší potěšení, sestro?“ Adiva zvedla hlavu od pergamenu a zadívala se na bratra. Stál u otevřeného okna a opíral se jednou rukou o kamenný parapet. Vítr mu zvedal lem tmavého pláště a světlo, které padalo dovnitř, mu kreslilo na tvář ostré stíny. Král Æthelstan nevypadal jako muž, který by právě vládl celé Anglii. Vypadal unaveně. Vlasy měl tmavé a krátce střižené, jak bylo mezi bojovníky zvykem. Byl oděn do tuniky z těžké modré vlny přepásané koženým opaskem s bronzovou přezkou. Na prstech mu zaschla barva – důkaz, že ještě před chvílí seděl nad listinami.

„Co máš na mysli, bratře?“ zeptala se Adiva klidně. „To naše věčné putování,“ odpověděl a kývl hlavou směrem k nádvoří. Z výšky okna komnaty bylo vidět celý dvůr. Koně byli přivázáni u kůlů, sluhové přenášeli truhly a dva kováři právě přibíjeli podkovu na zadní nohu hnědáka. Dvorek hlučel jako v úlu. Adiva bratra mlčky pozorovala. Znala ho dobře, a tak věděla, že otázka nebyla jen řečnická. Skrýval se v ní hlubší význam, tím si byla jistá. „Lidé říkají, že král musí být vidět,“ odpověděla lehce.Æthelstan se krátce usmál. „Ano. Lidé to říkají. Ale jen málokdo z nich pak tráví polovinu roku v sedle.“