Slyším veslaře na Temži. Až do mé cely doléhají jejich hlasy a zvuk vesel čeřících vodu. Zdraví se navzájem a hovoří o počasí a blížícím se odlivu. Z namáhavé práce je musí bolet tělo, ale já bych si s nimi rád vyměnil místo. Nesedí v okovech uvnitř Toweru. Když zvednou hlavu, vidí oblohu. Až do včerejška jsem se považoval za šťastného, šťastnějšího než většina lidí. Byl jsem královým oblíbeným hudebníkem a žil v pohodlí jeho paláců. Věnovat se hudbě mi nikdy nepřipadalo jako práce. Ale pak pro mě poslal Thomas Cromwell.

Jel jsem do jeho domu a hrál jeho hostům. Potom jsem s ním vypil pohár vína a hovor se stočil na Annu Boleynovou. A tu chvíli mě štěstí opustilo. Dnes mě strážní provedli labyrintem chodeb, otevřeli celu a strčili mě dovnitř. Donutili mě usednout na podlahu, zatímco připravovali řinčící řetězy – na ten zvuk nikdy nezapomenu. Na zápěstí mi nasadili okovy a řetězy zavěsili na háky na zdi. Jeden z nich pronesl: „Jsi mrtvý, přítelíčku. Teď ti už nikdo nepomůže.“ Držel jsem hlavu vzpřímeně a pohlédl mu do očí. „Shnij v pekle,“ dodal. Do cely proniká jen tenký paprsek světla úzkým okénkem. Šaty mi páchnou potem strachu.