Kamenné zdi chrámu svatého Jiří pohlcovaly všechny zvuky, takže i tichý šepot připomínal vzdálené ozvěny. Mladá Markéta se choulila v kostelní lavici, chlad prosakující kamennou podlahou jí zalézal až do kostí. Přestože měla na sobě těžký sametový plášť, cítila, jak se jí třesou ruce. Vzduch byl nasycen vůní kadidla a mokré látky. Mše právě začínala a kněz u oltáře pomalu odříkával modlitby. Markéta neklidně těkala očima po přítomných. Byla tady cizí, jen návštěvnice z Uher, která přijela podpořit svou tetu Adlétu Arpádovnu ve chvíli největšího smutku.

Jakmile vstoupila do chrámu, vřel v ní koktejl lítosti a bezmoci. „Chudák teta,“ zašeptala si pro sebe, když ji pohled zavedl dopředu k černě oděné ženě, stojící vedle katafalku. Adléta, oblečená v těžkém plášti s kápí staženou hluboko do čela, stála nehybně jako socha. Krásná tvář, kdysi plná života, byla teď bez výrazu. Všichni věděli, že Soběslava milovala – a on ji. Jejich manželství bylo vzácnou výjimkou mezi dvorskými sňatky, kde láska zřídka hrála roli. Markéta sevřela ruce v klíně. „Proč osud bere ty, kteří si zaslouží žít?“ V očích ji pálily slzy, ale rychle mrkala, aby je zahnala. Nemohla si dovolit ukázat slabost – ne teď, když její teta potřebovala být silná.