Hotovo, holky, nasedat!“ zavolal na nás Kryštof, jakmile nahodili s klukama skútry, a pobídl mě: „Ness? Jdeš?“ „Já nejedu,“ ozvala se Karin. „Zůstanu tady, pohlídám věci.“ „Pitomost, vezmeme si je s sebou,“ byl s ní hned hotový Kryštof. „Vždyť je nás stejně sedm,“ nedala se Karin, která, jak se ukázalo, měla ze skútrů a vůbec všeho motorového, co se po vodě pohybovalo rychleji než průměrně zdatný plavec, už od dětství hrůzu.

Ale Kryštof měl očividně odpověď na všechno. „Na ten velkej se vejdou úplně v klidu tři lidi.“ „Když já bych radši vážně zůstala tady.“ „Ty posero,“ smál se jí Kryštof. „Minule už jsi přece jela.“ „Myslíš těch padesát metrů, kdy celou dobu ječela tak, že se začali sbíhat lidi z celýho Lipna a rybáři si pak půl roku stěžovali, že tady nejsou žádný ryby?“ ušklíbla se Sára. „To není pravda, jeli jsme skoro k ostrovu,“ hájila se Karin. „Mně se taky nechce,“ řekl Cigi. „Klidně jeďte, já budu dělat Karin společnost.“ A že svá slova myslí vážně, nám hned i názorně předvedl, protože sebou plácnul na molo vedle Karin, pohodlně se natáhl na záda a narval si batoh pod hlavu.