Jakmile paní Pelhamová vstoupila do třídy, věděla jsem, že nese naše písemky z matiky. Bylo to znát podle způsobu, jak otevírala dveře, jak šla ke katedře, položila na ni kabelu a poté se rozhlížela po třídě. Ostatní si nevšimli ničeho. Ještě pořád si bezstarostně povídali a pomalu se rozcházeli na svá místa. Podívala jsem se na kamarádku Amber a zkříženými ukazováčky a prostředníčky jsem naznačila: Však ono to vyjde, znamenalo to. Viděla jsem, že Amber zbledla a kousala se do rtů. Matematika nepatřila k jejím silným stránkám.

Přesněji řečeno, katastrofálně ji nezvládala. V letošním školním roce to nedokázala lépe než na čtyřku. Ale dneska to určitě bude jiné. Na tuhle písemku jsme se totiž spolu neuvěřitelně dlouho učily. Prostě to muselo dobře dopadnout. Amber je moje nejlepší kamarádka, nejoblíbenější člověk v mém životě. Ve škole i po škole jsme nerozlučné, a to už od mateřské školky. Trávila jsem u Amberiny rodiny víc času než doma. Její rodiče měli velký hřebčín přímo u moře, v Hoe na kraji Plymouthu, a život mezi koňmi a pláží byl zkrátka perfektní.