Zavražděna?“ zopakovala Atalanta překvapeně. „Proč si to myslíte?“ „Kvůli jejímu poslednímu dopisu. Napsala, že pro nás brzy bude mít novinky. Šokující novinky.“ Žena máchla rukou. „Myslela jsem si, že možná potkala nějakého mladíka nebo někoho, kdo posílil její touhu stát se fotografkou. Že vyleká svého otce a mě tím, že se provdá nebo odjede do New Yorku, aby pracovala v nějakých novinách, nebo něčím jiným, co dělají hloupé dívky.“ Odfrkla si. „Ale teď jsem si jistá, že tím myslela, že objevila nějaké nebezpečné tajemství a někdo ji zabil, aby zůstalo skryto. Musí to tak být.“ Atalanta opatrně zvažovala svou odpověď. Nechtěla ranit ženiny city tím, že její teorii lehkovážně odmítne, ale zároveň nedokázala tak docela spatřit přímou souvislost mezi nekonkrétním prohlášením a něčí náhlou, zjevně náhodnou smrtí.

Nezkoumají snad lidé nevinné události v jiném světle, jakmile přesvědčí sami sebe, že něco musí být v nepořádku? Tiše řekla: „To nevíte jistě. Jaké obrovské tajemství by vaše dcera mohla odhalit, když žila s postarší dámou?“ „Ta zmíněná postarší dáma v tom hradu jen bydlí, nevlastní ho.“ Žena si pospíšila, aby svou teorii vysvětlila hlasem zastřeným naléhavostí. „Ten hrad patří jejímu synovci Pietru Bucardiovi. Je to úspěšný obchodník. On a jeho žena Victoria často zvou do hradu hosty, aby na ně udělali dojem jeho nádherou. Už dříve jsem slyšela, že shání investory do svých plánů. Co když jsou ty plány nějak nepoctivé a moje dcera na to přišla?“