Ray Stroud opatrně kráčel po bílé čáře uprostřed silnice, která vedla k Cherringhamskému mostu. Dnešní noc byla tak zatraceně tmavá – měsíc nesvítil, sotva rozlišil travnaté okraje vozovky po obou stranách, ale pole za nimi už neviděl, přestože věděl, že někde tam za křovím jsou. Když odcházel z druhého mejdanu (nebo to byl už třetí?), uzavřel takovou směšnou malou sázku sám se sebou: že dojde až k mostu bez toho, že by ho srazilo nějaké auto nebo neviditelný kandelábr, a zatím to vypadalo docela dobře. Určitě k tomu přispělo, že ve tři hodiny ráno po téhle silnici sotvakdy něco projelo.

Ale na druhé straně, kdyby se v této noční době hnalo z kopce nějaké auto, dalo se počítat s tím, že za volantem bude sedět jiný opilý nebo zkouřený starý hipík, jako byl Ray. Tak to bych tu blbou sázku prohrál, pomyslel si. Pak ho napadlo: Oč jsem se vlastně vsadil? Nakonec si vzpomněl: Když dojde až k mostu a přežije to, ubalí si další cigáro. Hurá! To by bylo docela fajn… Díval se před sebe a dál soustředěně kladl jednu nohu před druhou na bílou středovou čáru. Byl si dobře vědom, že při chůzi dost vrávorá. Nemáš se co divit, Rayi, ty starej pardále. Však jsi do sebe hrnul pivo poctivejch osm hodin v kuse. Ale na druhé straně – osm hodin není zas tak moc.