Poníkový dopis pro Annelii Anka má odjakživa poníka Větrníka. Neviditelného a úžasně rychlého. Dřív si s ním hrála neustále. Teď už jen tehdy, když se nikdo nedívá. Hrát si s neviditelným poníkem je tak nějak divné… Ale je to lepší než nic! Když společně uhánějí po trávníku, je to přece jenom trochu jako ježdění. Alespoň si to Anka takhle představuje. Dnes odpoledne si zase jednou hraje s Větrníkem, ale vtom se stane něco nečekaného.

Dalo by se říct, že dojde k zázraku takového kalibru, jaký by si Anka nevymyslela ani ve svých nejtroufalejších poníkových snech. Ve chvíli, kdy na Větrníkovi přeskakuje tátovy muškáty, ozve se někde za živým plotem odkašlání a pak někdo řekne: „Velmi dobře!“ Anka překvapeně zabrzdí. Kdo to byl? Mamka s taťkou přece odjeli s mimískem Benjamínkem k doktorovi. Vrátí se až za hodinu. Tak čí to je hlas? Zmateně se rozhlíží kolem sebe.