Držím se za hlavu a tiše sténám, protože mě čeká celodenní školení, ačkoliv bych nejradši zalezla zpátky do postele. „Měla bys něco sníst,“ radí mi Tillie a odtrhne kus své bagety. „Tumáš.“ Jen se bolestně ušklíbnu. „To pití včera se mi teda nevyplatilo.“ Ani nevím, co je horší – vstávat se zápachem v puse a bolavou hlavou, nebo pomyšlení, jak jsem se ztrapnila před majitelem hotelu – tedy před novým šéfem.  Všechno je ještě dost zamlžené, ale přece jen si pamatuju, že mě zachránil před utopením, donesl mě do chaty, protože jsem sotva stála na nohou, přitom poslouchal blábolení o Jedovi a snášel i to, jak se na něj lepím.

Nebo se dokonce trapně pokouším ho líbat. „Povíš mi, co se vlastně stalo?“ „Ale nic.“ O tomhle nehodlám s nikým mluvit, hrozně se stydím. „Hmm,“ zamumlá Tillie podezřívavě, „to zní, jako bys něčeho děsně litovala. Ale to jsme někdy po mejdanu zažily všechny. Tak to vysyp.“ Vážně? Všichni se cítí po opici zostuzení a zhnusení sami sebou? „Uleví se ti, uvidíš.“ V tu chvíli mi nemůže ulevit vůbec nic. „Brečela jsem na rameni nějakému chlapovi,“ přiznám se konečně. Ona se triumfálně usměje, že mě přece jen zlomila.