„Dobrý den, slečno Thomasová,“ ozval se ode dveří mužský hlas. Od chvíle, kdy jí Sarah vyhrožovala, že ji zapíše na seznam uchazečů o místo zdravotní sestry v nemocnici v Alice Springs, uplynul už týden. Catherine seděla na židli a zamyšleně se dívala z okna. Bylo parné odpoledne a sucho už zahubilo téměř všechnu vegetaci, ale pohled na MacDonnellovo pohoří byl jako vždy úchvatný. Hlavně při východu a západu slunce. Držela v rukou knihu, ale dál než k první stránce se nedostala. Tu sice přečetla už alespoň desetkrát, ale neměla tušení, co na ní stálo. „Pamatujete si mě? Jsem doktor Fitzpatrick z nemocnice v Alice Springs. Před několika měsíci jste u nás ležela.“ „Samozřejmě.

Dobrý den, doktore Fitzpatricku.“ Lékař byl vždy milý, chápavý a trpělivý. „Co vás sem přivádí?“ „No, kdysi jste mi říkala, že jste zdravotní sestra. Nebudu chodit kolem horké kaše. Máme nedostatek zaměstnanců, a tak jsem si řekl, že se vás zeptám, jestli byste nám nepomohla.“ Catherine si ho nedůvěřivě změřila pohledem. „V tomhle má prsty Sarah Wilsonová, že jo?“ „Tak trochu. Bude k nám nastupovat, a když jsem si povzdechl, že máme málo personálu, odkázala mě na vás,“ přiznal lékař rozpačitě. „Vytrhla byste nám trn z paty, slečno Thomasová,“ naléhal. Catherine energicky zaklapla knihu. „Určitě víte, že mého snoubence sestřelili Japonci,“ pronesla hořce. Bolestivá rána na duši se znovu otevřela.