Daphne psům nikdy nerozuměla. Zato kočky obdivovala. Kráčely vlastní cestou. Byly nezávislé a lstivé a náklonnost rozdávaly střídmě a jen tehdy, když chtěly. Naopak psi byli až přehnaně mazliví a za pošimrání na břiše by se rozvalili před každým náhodným kolemjdoucím. Takhle si respekt nezískáte. Ale navzdory svým pochybám si přítomnost Maggie Thatcherové opravdu vychutnávala. Ukázalo se, že pes je výborný posluchač, reaguje mnohem živěji než Daphnein zelenec a je důvěryhodnější než juka. „Ještě trochu uzeného lososa k míchanému vajíčku, Margaret?“ zeptala se Daphne. Odmítala říkat svému psovi „Maggie“. Margaret bylo mnohem důstojnější a připomínalo Daphne jeden z jejích vzorů – princeznu Margaret, zesnulou sestru zesnulé královny.

To byla osobnost, která dokázala lidem nakopat zadek a nikdy si nebrala servítky. A přitom měla takový styl. Zatímco Margaret snídala, Daphne zkontrolovala novinky na OurNeighbours.com. Sjela dolů k příspěvku, kde se probírala schůze městské rady ohledně Mandelského komunitního centra, a znovu si přečetla slova, která ji tak nadchla. Díky bohu nepoužili její jméno, ale rozhodně ji popisovali. No nebyla ta stará dáma geniální? Kdo to byl? Potřebujeme ji na radnici! Projížděla komentáře a vychutnávala si přídavná jména, která ji popisovala: „divoká“, „výstřední“ a – což bylo bizarní – „bombová“. To bylo poprvé, co ji někdo přirovnal k výbušnině. I když možná vlastně ne.