Mužské hlasy, smích a šramot vyrušily Murine ze spánku. Otočila se na záda, zhluboka se nadechla a ulevilo se jí, že je to možné. Měla dojem, že se nenadechla už celou věčnost. Probrala se asi pětkrát a vždy zjistila, že je pevně přitisknutá k mužské hrudi a nemůže dýchat. Pokaždé to v ní vyvolalo paniku, což ji spolu s nedostatkem kyslíku znovu uvrhlo do bezvědomí. Teď však už nebyla v teplém vězení bez vzduchu, vlastně jí bylo trochu chladno. Nechápavě se zamračila, otevřela oči a uviděla noční oblohu. Její pozornost upoutal hlasitý výbuch smíchu. Sklonila tedy hlavu a zadívala se na tmavé siluety, jež se rýsovaly na pozadí malého ohně. Velcí, rozložití muži, určitě Skoti, uvědomila si, když si prohlédla jejich oblečení. Muži, kteří ji ukryli před zbrojnoši jejího bratra.

No ano, byla si téměř jistá, že to jejich vůdce ji tak pevně držel v sedle před sebou. Nesnažil se jí dech vyrazit úmyslně, a naštěstí nezemřela, jak se nejednou obávala, když se probudila a zjistila, že z nedostatku vzduchu znovu ztrácí vědomí. Smích utichl a Murine odtrhla pohled od mužů, aby se rozhlédla. Ležela pod velkým stromem, jehož kmen měla za zády. Někde z lesa za ním slyšela nezaměnitelné zvuky koní, poblíž plápolal oheň, ale všude jinde panovala taková tma, až málem uvěřila, že oslepla. Byla podmračená noc a jediné světlo poskytovaly plameny ohníčku, což byla smůla, protože Murine pocítila silnou potřebu ulevit si.