Ray spal skoro do dvou hodin odpoledne. A proč ne? říkal si. Ubytoval se až ve čtyři ráno, sakra, tak má tenhle mizerný pokoj zaplacený. Měl pěkné nové auto a spoustu hotovosti. Dá si horkou sprchu, aby se probral, pak si zajede pro Big Mac, hranolky a megakelímek coly. Potřeboval strávit za volantem už jenom pár hodin a kofein ho udrží vzhůru. Ale ještě pár minut si poleží. Nelíbilo se mu, že se mu zdálo, jak ho někdo pozoruje ve spaní. Běhal mu z toho mráz po zádech a to ho královsky dožíralo. Překulil se na bok a zvedl fotografii, kterou vzal z toho paláce McSráčů ve Virginii. Fotografii té holky. „Nevím, proč jsem to udělal, a to mě taky štve. Ty mě štveš, ty modrooká děvko.

Škoda, žes tam nebyla, když jsem se ti postaral o mamku a taťku. Možná si tě jednou zkusim najít a vyřídím i tebe.“ Roztříštil sklo v rámečku o noční stolek. To mu zlepšilo náladu. Hned se cítil líp. Potom zvedl hodinky, kterými to všechno začalo. Znovu je otočil a přečetl si nápis na zadní straně. „Do skonání věků. Ha, tobě už věky skonaly, kreténe.“ Teď jsou jeho, dokud je neprodá. Potom mu budou patřit peníze. A tak to prostě je. Když je držel a soustředil se, viděl je v luxusní krabičce, viděl její ruce, jak ji otvírají. Dokonce slyšel, jak se prudce nadechla, ačkoliv to znělo jako z tunelu pod řekou.