Jdeme správným směrem?“ Na to se mě Summer zeptala ve chvíli, kdy jsme vyšli z její pevnosti pod horou. To byla dobrá otázka a moc rád bych na ni znal správnou odpověď. „To nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ale tenhle směr mě přivedl k tobě, takže mi přijde stejně vhodný jako kterýkoli jiný.“ Mířili jsme k západu, procházeli tajgou, pod nohama nám křupal sníh a do zad vanul ledový vítr. „Na ostrov jsem se dostal tak, že jsem plaval právě tímhle směrem,“ pokračoval jsem, „a když jsem z něho nakonec odcházel, pádloval jsem taky v tomhle kurzu.“ „Proti tomu se nedá nic namítat.“ Summer přikývla.

Zahleděla se do krajiny před námi a dodala: „Do večera musíme urazit pořádný kus cesty.“ Náš plán pro tento den zněl: přejít kus krajiny, který pokrývala tajga, projít navazujícím lesem a na jeho druhém okraji se utábořit, než se pustíme napříč dalším pásem tajgy. Druhý den bychom měli dosáhnout džungle, což bylo nejvzdálenější místo, kam se Summer kdy ze své základny dostala, takže dál už se rozkládalo velké neznámo. Šlo tudíž o jednoduchý plán, který bychom měli snadno zvládnout, pokud nenarazíme na nějaké potíže.