Vedle našeho obchodu zaparkovalo žluté BMW. „Baba, znáš ho?“ Zvědavě jsem vykoukla z výlohy našeho butiku s koženými a džínovými oděvy, abych se pokochala pohledem na ten krásný stroj. „Má bochumskou espézetku,“ dodala jsem. „Co dělá takový bourák v naší ulici?“ Otec se právě prokousával v zadní kanceláři hromadou papírů. „O čem to mluvíš, holčičko?“ „Tohle kanárkově žluté auto jsem tady nikdy neviděla!“ „Netuším, Selmo.“ Strčil do obchodu prošedivělou hlavu s mohutnými kotletami, které v té době byly v módě.

Vypadal poněkud nervózně. „Hele, Selmo, musím si nutně něco zařídit.“ Podal mi klíče od obchodu a zkontroloval, jestli má peníze, klíčky od auta a další drobnosti, které nesmí chybět v kapsách žádného tureckého patriarchy. „Musím tě tady bohužel nechat samotnou, ale ty to určitě zvládneš. Počkáš v obchodě do dvou hodin, a jestli se do té doby nevrátím, prostě zavřeš. Účetnictví udělám později.“ Překvapeně jsem na otce pohlédla. V naší rodině a kultuře nebylo zvykem, aby sedmnáctiletá dívka zůstávala sama, a už vůbec ne v hojně navštěvovaném butiku. Byla jsem krásná, měla jsem dlouhé černé vlasy, velké zelené oči a štíhlou postavu.