Přestože jsem byl od narození předurčený stát se lovcem příšer, většinu života jsem prožil v blahé nevědomosti. Teda ne že bych o příšerách nikdy neslyšel. Každý o nich slyšel. Setkáváme se s nimi v telce, ve filmech, v knihách, komiksech, prostě všude. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsou skutečné a že několik z nich tajně bydlí v našem městečku, kde netrpělivě vyhlíží mé čtrnácté narozeniny… aby mě mohly zabít. Jo, čteš správně. A nejen to. Chtěly, abych u toho pořádně trpěl. Nestvůry naštěstí nebývají příliš kreativní, takže předpokládám, že šlo jen o různé způsoby, jak si na mně pošmáknout. Ale mně jde o princip.

Co jsem jim kdy udělal? Odpovědi jsem se dočkal den před mými narozeninami. Začal jako každý jiný. Vzbudilo mě zděšení, když jsem si ve spaní uvědomil, že jsem zapomněl vypracovat úkol do angličtiny. Po krátké panice nastoupil pocit viny, který mě však brzy opustil, načež jsem se znovu odebral na kutě. (Nesuď mě. Vím, že děláš to samé.) V čase, kdy bych měl pomalu vstávat do školy, si samozřejmě užiju ten nejlepší spánek. Nevím, jestli to máš stejně, ale tehdy taky nejvíc sním. A někdy své sny dokážu kontrolovat. O čem se mi zdálo toho osudného rána, si pamatuju naprosto přesně. Snil jsem o Cindy Adamsové, nejkrásnější holce z celé školy.