Když se Harper probudila, teprve svítalo. Zůstala ještě chvíli ležet a vychutnávala si ranní ticho. U McNallyů bývalo velice živo a domem se často nesl veselý smích. Harper ten chaos sice milovala, ale ticho jí dodávalo sílu. Ticho, z kterého nemrazilo. Toto ticho bylo prosycené štěstím a radostí. Odhodila peřinu, potichu vstala a bosky sešla do přízemí. Dřevěná podlaha byla jako led, a tak rychle zamířila ke kávovaru, kde na ni už čekala čerstvě uvařená káva. Na kuchyňské lince stál její květovaný hrneček, do něhož už její dobrá víla přichystala doušek mléka. Nalila si kávu a labužnicky vdechovala vůni, která ji konečně probrala. Vklouzla do svých crocsů, oblékla si mikinu s kapucí, kterou večer jen přehodila přes opěradlo pohovky, a vyšla na verandu.

Opatrně za sebou zaklapla dveře, zavřela oči a zhluboka vdechovala chladný slaný vzduch. Potom s úsměvem pohlédla na květináče, do kterých její sestra nasázela denivky, tulipány, plicníky a narcisky. Pestrobarevné květiny čelily drsnému jaru na pobřeží stejně jako Brooke ranám osudu. Harper upila ze svého hrnečku a zadívala se na modrou oblohu. Potom přimhouřila oči a zamžourala na osamocenou rybářskou loď, která tiše klouzala po horizontu, a na pobřeží Newportu v dáli. Její pes Lucky vesele pobíhal po liduprázdné pláži a honil racky. Harper si všimla osamělé postavy, která stála u vody a dívala se na horizont. V crocsech, pyžamových kalhotách a mikině s kapucí. Stejně jako Harper.