Za zády se mi kývala prázdná oprátka a přede mnou se rozkládal divoký kraj. Dojel jsem na grošákovi se srstí zvláštní modro-stříbrné barvy na rozcestí stezek a hodil jsem si mincí, kterou z nich se mám pustit. Mince padla vlevo, a tak jsem grošáka otočil na tu stranu, ale i tak mi seděla na ramenou těžká pochybnost, jako bych měl na svědomí nějaký zlý skutek. Skála ohraničující štěrkové pole se lomila a stezka probíhala tímto zlomem. Kůň si sám opatrně volil cestu dolů k plošině a k sesuvu kamení, který ležel pod soutěskou.

Pot mě štípal na krku v místech, která mi odřel provaz oprátky a zanechal tam strženou kůži a pod ní syrovou ránu. Na úpatí suťového svahu jsem zabočil znovu vlevo a grošák dychtivě vyrazil kupředu. Teď už se za mnou nejspíš vydali nějací jezdci, kteří dychtí pověsit mě znovu, protože to byli prudcí a rozhněvaní chlapi, kteří mě z duše nenáviděli už proto, že jsem byl cizinec. Jenže kdy jsem vlastně nebyl pro všechny ostatní cizinec, který jezdí sám a sám? Neměl jsem před sebou nic, na co bych se těšil, a za sebou jsem nenechal nic, nač bych chtěl vzpomínat, takže jsem zamířil na západ, do nových krajů, prostě jen proto, že to byla nová země.