Á do hajzlu, do hajzlu…“ Obcházím kolem jídelního stolu a držím se za břicho, protože se mi obrací žaludek. Marně se pokouším zahnat nevolnost, co mě přepadla po přečtení e-mailů. Důvěrných zpráv, které jsem za žádných okolností neměla otvírat, jak mi Henry nařídil. Už chápu proč. Henry je snad… Hm… Násilník? Co přesně měl jeho právník Dyson na mysli, když psal, že ho chce Kiera žalovat za vynucený pohlavní styk? Co Henry své bývalé asistentce, navíc vdané asistentce, provedl? Krucinál! Ať šlo o cokoli, nejspíš to stačilo, když jí nabídl dvě stě tisíc dolarů výměnou za mlčení.

Přesně o tom se přece Henry bavil po telefonu s otcem, když jsem je nedávno zaslechla. Kiera je ta „politováníhodná záležitost“, kterou chtěl Henry rychle dořešit, což znamená, že o tom ví i jeho otec. Je něco takového možné? Mohl by si ten krásný, komplikovaný muž, který mě první večer na Aljašce zachraňoval před pádem z mola a ani mě nepolíbil, když jsem se mu opilá vrhla do náruče, vzít nějakou ženu násilím? Vždyť Henryho vlastně neznám. Jen si namlouvám, že ho znám. Upínám se k těm intimním chvilkám – kdy mě nesl opilou do chatky, kdy mě v lese chránil a uklidňoval, když se objevil grizzly, nebo když se o mě staral, protože se mi na rozhoupané lodi udělalo nevolno – a přesvědčuju sama sebe, že by žádnou ženu nemohl znásilnit.