Newmarket, hrabství Suffolk, Anglie, březen 1941

 „Tady jsi!“ postěžovala si Lara, když otce konečně zastihla v jednom stájovém boxu. Uvědomila si, že její hlas zněl vyčítavě, jenomže dojít sem ji stálo neskonale mnoho odvahy. Vůně koňského těla a čerstvého sena, sedlového mýdla a naolejované kůže vyvolaly vzpomínky z dětství, které si jistě přála ponechat uložené v hloubi duše. Stáj a koně, to byl otcův svět. Pro Laru neznamenali nic než skličující vzpomínky na ztrátu matky. Přesto nyní prohledala skoro třicet boxů ve Fitzroyových stájích, kde její otec pracoval téměř deset let jako podkoní. Málem se už bála, že ho vůbec nenajde, a přesně vzato z něj viděla přes okraj boxu pouze vlasy; zbytek Waltera Penrose se ukrýval za velkým koněm.

Ale jeho hnědé kudrnaté vlasy byly nezaměnitelné. Celý týden ho prosila, ať se konečně nechá ostříhat. Rostly rychle a těžko se krotily, ale otec se tomu jen smál a žertoval, že koním, o které se stará, je úplně jedno, jak vypadá. A jemu zrovna tak. Nikdy nebyl marnivý. Nyní stál sehnutý za grošovaným pólovým poníkem a kontroloval, zda je třmen správně nasazený. Sotva zaslechl její hlas, podíval se přes kohoutek koně a udiveně zamžoural. „Laro! Co tady pohledáváš?“ Narovnal se. Stáj byla poslední místo, kde by se dcery nadál.