Zhruba týden nato nás maestro před začátkem pracovního dne zavolal k sobě. „Odpoledne budeme mít napilno, mládenci.“ Podíval se na mě. „A ty taky, děvče.“ Všichni jsme přikývli. „Dorazí Antonio della Fontana, aby si vybral nový letní šatník – kalhoty, dublety, košile, všechno. Vím, že činí výstřední rozhodnutí…“ „No bodejť!“ Ulisse zrudnul. „Promiňte, maestro.“ „Jak jsem říkal, činí výstřední rozhodnutí, nicméně vždy platí včas, a co je důležitější, je-li se službou spokojen, všem to poví.“ Záleží na druhu služby, ušklíbla jsem se v duchu. „Tudíž,“ pokračoval maestro, „ho budeme obskakovat až do zavírací doby a v případě potřeby i déle.

Filippo, nejdříve zkontroluješ jeho míry podle papírového pásku. Od Velikonoc mohl přibrat pár čísel v pase. Buď taktní! Ach ano, a zaskoč do Slunce pro džbánek toho nejlepšího vína, jaké je tam k mání. Stefano a Ulisse, vy dva vyberte látky, jež by se mu mohly líbit. Zářivé barvy, výrazné vzory, však to znáte. Naskládejte je na svůj stůl. Já budu potřebovat ten svůj, abych mohl načrtnout návrhy. A Ulisse…“ „Maestro?“ „Pakliže uvidím na tvé tváři jedinou posměšnou grimasu…“ Ulisse poslušně přikývl. Čekala jsem, kdy dá pokyny i mně. A vskutku. Vybídl mě, abych ho následovala k přednímu pultu, kde nás ostatní nemohli slyšet. Díval se do ulice a vyhýbal se mému pohledu.