Máma si dala ruce v bok a rozhodla se, že mi cestu překazí stůj co stůj. „Jsi blázen,“ prohlásila. Za poslední dvě hodiny už nejméně po sté. „Mohla bys mi vysvětlit proč?“ oponovala jsem jí a snažila se dobalit poslední kufr. „Ariano, dobře víš, že teta Lili to nemá v hlavě v pořádku.“ V duchu mě napadlo, jestli můžu říct vlastní matce, že je hnusná. Zasloužila by si to. „Slyšíš mě?“ zaječela. „Myslím, že tě slyší i dole ve vesnici.“ „Nebuď drzá,“ napomenula mě. „Mami, ráda bych tě upozornila, že si vymlouváš plíce a možná i jiné vnitřnosti úplně zbytečně. Teta Lili je pro mě jako babička, kterou jsem neměla.

Nevykašlu se na ni jenom proto, že ty ji nemáš ráda.“ Zamračila se. „Nic takového jsem neřekla. Jenom si myslím, že spravovat tak velký majetek je na mladou holku trochu moc velké sousto.“ „Nezáviď,“ zahrozila jsem na ni. „Nejsem její pokrevní příbuzná, takže je v pořádku, že všechno odkázala tobě, když otec zemřel. Ale jedna věc je dědictví a druhá je péče o ně. Promiň, nemáš dost zkušeností,“ pronesla rázně. Zmínka o tátovi mi sevřela hrdlo. Před dvěma lety odjel na obchodní schůzku do města. O pár hodin později poldové mámě oznámili, že naboural u sjezdu na dálnici, když se vracel domů. Podle dvou svědků nehodu zavinil nějaký motorkář. Jenže ujel. V té době jsem se už rok courala po jižní Evropě a přemýšlela, co se sebou.