Že neuhodneš, co jsem našel?“ Victoria pohlédla na svého bratra, který právě vtrhl do vstupní haly. Levou rukou si tiskl na břicho lněné plátno, v pravé svíral kufřík s nářadím. Z bot mu opadávaly kusy zaschlého bláta. Zdálo se, jako by se na něj upřely rozhořčené pohledy jeho předků visících v rámech na stěnách. „I kdybys vykopal meč krále Artuše, neznamená to, že tady musíš běhat v botách.“ Victoria se snažila vypadat přísně, z čehož ji rozbolela hlava ještě víc. Od rána, kdy u snídaně potkala svého adoptivního otce, jí nebylo zrovna nejlépe.

Tak bledého, sehnutého a vrásčitého ho ještě neviděla. Zdálo se, jako by si každý rok jeho života najednou začal vybírat svou daň. Jeho pravá ruka každou chvíli zamířila k oblasti srdce, ale Victorii tvrdil, že je v naprostém pořádku. Jenže ona mu to nevěřila. Do duše se jí zakousl strach o profesora, jak mu s láskou říkala. Od rána byla ve vzduchu cítit bouřka. Mraky postupně pohlcovaly denní světlo. A právě tato temnota nad Kentem fascinovala lidi, kteří milovali kreslení tak jako Victoria. Celé odpoledne strávila na pastvině a snažila se zachytit šedý závěs vzdouvající se nad loukami, stromy a střechami. Teď rozsvítila lustr.