Jak jsem přišla o Davida. Začalo to právě tady, koncem září, na pěšině podél řeky Cotton. Šli jsme spolu, David v košili s kravatou, já v šatech, s jeho sakem přehozeným přes ramena. Nemusela jsem mu říkat, že je mi zima. Vysvlékl si sako v okamžiku, když se zvedl vítr, a položil mi ho na ramena jako elektrickou dečku. David pro mě vždy znamenal teplo, člověčí radiátor – v noci jsem se od něho musela vždycky odkulit. „Proč tady jsme?“ zeptala jsem se. Řeka Cotton se vinula městem po naší pravici. Panoval tu klid, protože pro toto roční období nezvyklý chlad – pod deset stupňů – odradil i ty nejnadšenější milovníky vodních skútrů a člunů odmítající se smířit s tím, že léto skončilo. „Procházíš se s manželem v den jeho narozenin.

Plníš starému muži jeho poslední přání.“ „Moment. Čtyřicet dva není žádné stáří.“ Stiskla jsem mu paži. „A mimochodem, kámo, ty ani starý nevypadáš.“ Zasmál se, ale byla to pravda. David, sršící zdravím, svalnatý, štíhlý, usměvavý – a starý? Ani náhodou! „To díky mé vyholené hlavě,“ říká. „Zakrývá, jak mi vlasy vpředu ustupují a prokvétají stříbrem.“ Ani jedno z toho, pokud jsem věděla, nebyla pravda. Jinak než s vyholenou hlavou jsem ho neznala. Takhle vypadal ode dne, kdy jsem ho před třinácti lety potkala. Nemnoho mužů by zvládlo tak chodit, ale on ano.